Vážení přátelé,

náš člověčí svět je stále více záhadnější a nesrozumitelnější. Ukojil naše základní potřeby a nyní nám nabízí nepřeberné a nevyčerpatelné množství tužeb, za kterými se můžeme donekonečna pachtit. Mnoho citlivých lidí si uvědomuje, že je to náhražkový program, ve kterém se sám člověk dostává do ofsajdu. Hledají rizikové sporty, lezou po skalách, létají, aby se dozvěděli více o sobě samých. Jiní se vrhají do oblasti umění, stejně rizikového podnikání, aby se nejen dověděli o sobě samých, ale i o světě, který je obklopuje.

K nim patří i výtvarník Dalibor Valášek z Ostravice.

Vyšel z plejády mladých talentovaných umělců, kteří v minulosti neměli možnost získat vzdělání na oficiálních výtvarných školách. Začal na ZUŠ a pokračoval pak soukromým studiem u frýdecké malířky - krajinářky a figuralistky Elišky Servátkové. Jeho talent byl překvapující. Na výstavách mezi nedělními malíři - začínal na známých výstavách výtvarníků na Ostravici - bylo jeho dílo, inspirované tehdy krajinou, zcela suverénní a vykazovalo všechny známky profesionality. Pak se stahuje do ústraní a léta hledá - cestuje, přemýšlí, zkouší, ale sní i své sny... Kolem roku 1988 realizoval několik úspěšných výstav a to jej vedlo k rozhodnutí. V roce 1989 vstoupil na profesionální dráhu. Bylo to velmi závažné rozhodnutí, které bylo ovlivněno spíše vnitřně než uvolněním vnějších zábran. Malování je mu nejen prostředkem obživy, ale i způsobem života a seberealizací. Pochopil svou cestu. Nebojí se hledání, návratů i nových výpadů do krajiny života, jde mu o poznání světa a přes něj i poznání sebe.

Co je hlavním rysem jeho současných obrazů? Do tvorby posledních let věnované figuře, často až surrealisticky pojímané, se v posledních letech znovu dramaticky vrací krajina. Návrat je jistě umocněn prožitkem. Ve výtvarném projevu se však nevrací k jeho vnějškově estetizované podobě, jak jsme to znali v začátcích, ale ve zcela novém prožívání přírody, které nalézáme u řady současných umělců - např. Karla Valtra, Ivana Ouhela, jeho kolegy Hodonského, starší tvorbě Karla Lepíka a dalších současných autorů.

První podnět je inspirován většinou prožitkem, realitou, při vlastní práci se však přírodní nebo krajinářský námět pomalu proměňuje. Ucelený dojem-téma se fragmentarizuje a vstupuje do něj lidský nebo lépe řečeno snový prvek. Z poryvu vánice, mlhy, tvaru pohoří nebo louky se postupně vynořují figurální prvky, ženská tvář. Krajina ztratí reálný základ a mění s v mýtickou krajinu starých bájí a pohádek, ve kterých bylo vše možné. Jedná se o zašifrovaný svět podivuhodných skazek, symbolů, jak jej známe z literatury nebo vzácného díla místeckého malíře a knihvazače Jaroslava Olsáka.

Dramatičnost střetu přírody a mýtického světa je u Valáška také ve významovém posunu. Kontrast přírody a člověka se nekoná na úrovni legend a bájí folklorního nebo ondrášovského typu, ale do obrazů vstupují moderní symboly a znaky, člověk-žena zcela současná. Přechází zcela logicky z předchozího tvůrčího období, které zde doznívá v několika obrazech, kdy se výrazně inspiroval figurálními prvky se snovým surreálním podtextem. Ženská figura pojatá až reklamně manýristicky, zdůrazněná manýristkou typologií ve výrazu, pohybu, v detailu obuvi, části těla. Do Valáškovy přírody silně prožívané a reálně cítěné vstupují virtuální prvky umělé reality, kterými nás zaplavuje televize, tisk a další média - celý ten komerční svět, ve kterém už neuvědoměle žijeme a prožíváme tento život. Naše vnímání reálného života a umělé reality je velice pošramocené a nepevné, i když si to většinou nepřipouštíme, mimo několika jasných chvil. Ze syntézy přírodních dojmů a tohoto složitého světa vychází poslední autorova tvorba. Valášek neutíká před realitou do přírody, což by bylo v jeho případě velmi snadné, neškrtá jenom realitu, jak to dělá například bratislavský Fila, ale konfrontuje realitu s moderními nebo spíše módními vizemi světa, kterým žijeme.

Dalibor Valášek není ideolog ani didaktik, aby nám dal rozhřešení. Z obrazů cítíme, že jej to táhne k oběma světům, že je přitahován oběma póly. Od dětství bydlí uprostřed lesů a přírody, je s ní úzce svázán, ctí kosmický přírodní řád, zákon a formu. Zároveň prožívá intenzivně současnou civilizační etapu, která je ve znamení „soumraku povinnosti“ nebo liberálního hedonismu, jak to vtipně charakterizoval francouzský publicista Lipovetsky. Zdá se však, že je mu bližší právě věčný řád přírody, že jej používá jako čistý pramen vody, který působí osvěživě po hýřivých nocích současné civilizace, bláznivém chaosu dní, zběsilém úprku k cílům, které si lidstvo nedovede a ani nechce definovat.

Těm z vás, kteří časem navštíví jeho útulek v horách, bude myslím jasné, kde se ta očistná a svěží síla bere. Těm, kteří jsou citliví a intenzivně prožívají střet, o kterém jsem mluvil, objeví se napětí našich střetů i pod krásou jeho malířských děl.

Karel Bogar